Mimicry

Szepesszombat, near the northern border of pre-1920 Hungary – today Spišská Sobota in Slovakia, but at that time rather Georgenberg – fell away from the main theaters of the Hungarian war of independence of 1848-49, but its German population enthusiastically took part in it. Its cemetery is the resting place of two local officers of the 1848 army, and the deputy elected by the town in 1848 for the first independent Hungarian parliament, Pál Hunfalvy – originally Hunsdorfer –, the later great linguist also followed to Debrecen the revolutionary government of Lajos Kossuth, in flight from Pest from the invading Austrian army. From there he wrote to his wife in one of their letters, which they exchanged in their native German: “Our homeland will be trodden down. However, the winners will not enjoy the victory, since they will be trodden down by the future.”

It is no coincidence, therefore, that when this future finally seemed to arrive, the town of Szepesszombat contributed to the exaltation of the trodden-down loser with the erection of a memorial column. The inscription of the white obelisk standing in the Renaissance jewel-box main square of the German town proclaims in Hungarian: “1848. Built out of love toward our sweet Hungarian homeland, in memory of the Hungarian War of Independence, by Szepesszombat [and the] 16 towns of Szepesség/Spíš”. In the contemporary postcard below, printed in Hungarian, but written in German, the obelisk is also crowned with a turul, the mythical prey bird of Hungarian national romanticism.






After 1919, under the new Czechoslovak rule, the fate of such monuments was usually destruction, like of the monument erected at the other end of Spiš, in memory of the pivotal battle fought on 5 February 1849 on the Branisko Pass, which was knocked down by the Czech legionaries in 1919. The Szepesszombat monument, however, cleverly disguised itself. The gilding of the letters tactfully disappeared, the inscription faded into the limestone surface, and in order the new authorities should not bother deciphering it, a practical Slovak traslation of the Hungarian text was added on the front, right above the year of 1848:

“IN MEMORY OF THOSE FALLEN IN THE WORLD WAR”

Whether the turul also sailed away, or it was reinterpreted as a Czechoslovak sokol, is not known. What is certain is that after 1945 it was replaced by a red star, thereby tailoring the monument to the formal requirements of another change of regime. That the mimicry was well done, is proved not only by the fact, that the column has hitherto survived. But also by the testimonies of the Slovak researchers, who are satisfied with the Slovak inscription, rather than browsing the Hungarian one. In 1999, Ľubomír Lipták wrote a study about the monuments replacing each other for a century in Slovakia, in which, among other inaccuracies, he says about the monument of Spišská Sobota that it was erected in 1872, on the hundredth anniversary of the redemption of the sixteen towns of Spiš, which had been put in pawn in 1412 with the Polish king by Emperor Sigismund.

This kind of “contextual translation” of the inscription of monuments is no rarity in Slovakia. We have already such a case, and soon we will show another example of it.

Come with us to the Gothic Route of Spiš!

The region of Spiš – in German Zips, in Hungarian Szepesség – was one of the most peculiar regions of ancient Hungary, with many languages and traditions, inhabited by Saxons or Zipsers, Hungarians, Slovaks, two kinds of Rusyns – Lemkos and Boykos – Jews, Poles, Gorals, Gypsies and the scattered representatives of many other peoples. Some parts of it simultaneously belonged to Hungary and Poland, while the complex administrative relations of others gave a hard time even to Tranquillius, the author of the Pangea blog, who wrote twice about them, and who will also come with us. Its Renaissance towns lay in the embrace of a stunning nature, surrounded by the Slovak Paradise, the Spiš, Beskid and Vihorlat Mountains, the gorges of the Hornád and Dunajec rivers. However, its biggest treasure are the multitude of Gothic triptychs and murals preserved in the town and village churches. On their unique richness was established the Gothic Route through Slovakia, which we will follow during our five-day tour.

We start from Budapest by bus on 26 August, Friday, and come back on 30 August, Tuesday. Going up through Košice and descending through the Branisko Pass, in five days we go around the Spiš Mountains. We visit the most beautiful Gothic triptychs and frescoes, and tour the richest Renaissance merchant’s towns. We hike in the Hornád Canyon and boat on timber-raft on the Dunajec river. We go up with a century-old tram to the Tatras, and on foot to the Spiš Castle. We dinner in traditional Slovak restaurants and roast meat on campfire.

Participation fee for the five days: 370 euro/person (accommodation with breakfast and dinner, autobus, guide). Registration until 26 July at wang@studiolum.com.


Friday, 26 August. Budapest – Košice – Branisko Pass – Žehra – Spišská Kapitula – Spišské Podhradie



At 8 a.m. we start by bus from Budapest. In Košice we’ll have an unconventional sightseeing: inner courtyards and passages, the memories of forgotten and suppressed stories. Lunch at the same place. We stop at the Branisko Pass, from where the panorama of Spiš opens up for the first time. In Žehra we admire the frescoes of the 13th-century village church, and then the Gothic triptychs of Spišská Kapitula, the religious center of the region (both World Heritage sites). Our accommodation is directly below Spiš Castle (World Heritage site). In the late afternoon we will climb up here to watch sunset.


Saturday, 27 August. Spišské Podhradie – Vítkovce – Hornád Gorge – Levoča – Dravce – Spišský Štvrtok – Spišská Sobota



In the morning we hike – on an easy terrain, about two hours there and back – to one of the most beautiful sites of the Slovak Paradise, the Tamásfalva Lookout (Tomášovský výhľad), emerging above the Hornád Gorge, with a breathtaking view on the canyon, the two mountains separated by them, and the High Tatras beyond the Spiš Mountains. We recover from the fatigues of the tour with sightseeing and lunch in Levoča (World Heritage site). On the way there, we stop at the Gothic church of Vítkovce, to see the 14th-century fresco cycle of St. Ladislas. In the afternoon we also stop at the Gothic churches and triptychs of Dravce and Spišský Štvrtok. Our accommodation on this and the next two nights will be on the charming Renaissance main square of Spišská Sobota, where we also look around, and in the main church we visit the second most beautiful Gothic triptych of Spiš.


Sunday, 28 August. Tatranská Lomnica – Poprad – Veľká Lomnica – Kežmarok – Hrabušice



Most luckily, this is the only Sunday of the month, when the Poprad – Tatra tram runs with century-old wagons. We book tickets well in advance (a group can have a separate wagon), and drive up to Tatranská Lomnica, the former popular holiday resort of the aristocracy and high bourgeoisie of the Austro-Hungarian Monarchy. We will come back to Poprad just in time to see the unique frescoes of the Romanesque St. Egidius church, open only for the midday Mass. After lunch, we go to Veľká Lomnica, where we see another fresco cycle of St. Ladislas, and a recently discovered Last Judgement fresco, and from there to the Renaissance town of Kežmarok. We look around in the town, visit the Thököly castle, the Gothic Holy Cross church, and the Lutheran wooden church (World Heritage site). And in order not to be left without a beautiful triptych on this day either, on the way back we will stop at the medieval church of Hrabušice.


Monday, 29 August. Podolín – Stará Ľubovňa – Red Monastery – Dunajec Gorge – Niedzica Castle



We go up to the Polish border, and even beyond. Along the way we stop in Podolín, at the house of the great Art Nouveau author Gyula Krúdy, and we climb up to the abandoned Jewish cemetery, from where we have a magnificent panorama on the city and the northern Carpathians. In Stará Ľubovňa we go up to the castle, and visit the open air museum of wooden architecture next to it. On the Polish border, at the Red Monastery we will sail on timber-raft through the gorge of the border river Dunajec, and we will go over to the neighbor, the castle of Niedzica towering on the shores of Lake Czorsztyński.


Tuesday, 30 August. Bardejov – Prešov – Budapest



Continuing the route of the previous day, we reach Bardejov, which is not a part of Spiš, but as it is the most important Gothic town of the area, we would have no complete picture of the region without visiting it. We look around on the main square, and visit the wonderful triptych ensemble of the St. Egidius church. We go to see the two synagogues, which were saved from destruction by the diligence of an enthusiastic local engineer, Uncle Cyril, “the only Lutheran Jew”, as he calls himself. We visit the museum of Rusyn icons, the most beautiful collection of this charming rustic version of icon painting. After lunch, we start back to Budapest.

Blood

Vitkovce / Witkensdorf / Vitfalva, Spíš / Zips / Szepesség, Slovakia

Fašistický univerzitní kampus v Bratislavě, 1941

Bratislava, Preßburg, Pozsony, město tří jazyků. Hrad a Katedrála sv. Martina

Na maďarsky psaném blogu Falanszter, jedinečném online periodiku, které přináší zevrubné články o totalitních architektonických utopiích 20. století, právě vyšla vynikající studie o málo známých plánech fašistického Slovenského státu (1939-1944) na výstavbu monumentálního univerzitního kampusu ve stylu italské fašistické architektury. Měl stát v centru Bratislavy, na místě tisíciletí starého královského hradu. Článek, který jsme sdíleli na facebookové stránce río Wang, vzbudil živý zájem u čtenářů ze Slovenska. Přáli si, aby vyšel v překladu, proto vám jej zde ve spolupráci s autorem blogu, Levente Jamrikem, nabízíme.

Snem nacistů na Slovensku byla Bratislava, ve které by žil milión obyvatel. Aby jej mohli uskutečnit, plánovali velké přesuny. Místo hradu měla stát Univerzita Komenského, komplex budov ve stylu nacistické architektury.

Pozsonský hrad v roce 1912 a Univerzita Komenského, která měla být postavena podle plánů Ernesta La Paduly (1941) na jeho místě

Ve velkém nebo v malém?

Pozsony – jak se město nazývalo, než se stalo v roce 1919 hlavním městem Slovenska a při té příležitosti se také přejmenovalo a začalo místo původního slovenského Prešporku prosazovat název Bratislava – bylo v letech 1526 až 1784 nejenom hlavním městem historického Uherska, ale v období od roku 1435 do roku 1848 také šestnáctkrát sídlem Uherského parlamentu. Přestože od roku 1840 počet obyvatel na břehu Labe rostl ročně o 1,75 %, žilo zde podle sčítání lidu z roku 1910 „pouze“ 78 223 osob, což nebylo v porovnání s jinými městy v Uhersku nic mimořádného. V druhé části duální monarchie (1867-1918) tak bylo Pozsony spíše stagnujícím historickým sídlem než dynamicky se rozvíjejícím regionálním centrem. Zdůraznila to i skutečnost, že město bylo „až“ šestým největším (po Budapešti, Szegedu, Szabadce/Subotici, Debrecínu a Záhřebu) v Uherském království.

Po změně režimu v roce 1919 dostalo město v životě Československé republiky ústřední roli. Za rychlým nárůstem počtu obyvatel ve „východní metropoli“ nového státu (a po roce 1939 hlavním městě nacistického Slovenska) lze vysledovat tři demografické faktory: relativně vysoký přirozený růst populace, plánované rozsáhlé usazování slovenských, českých a moravských obyvatel ve městě a vysoký počet vojáků Československé armády, kteří zde měli posádku. Při sčítání lidu v roce 1919 tak bylo zjištěno, že v Bratislavě žije 83 200 obyvatel, při prvním československém sčítání lidu v roce 1921 to bylo 93 189 obyvatel a v roce 1930 již 123 844 osob. V průběhu 12 let po změně režimu 26 % obyvatelstva (12 815 lidí) buďto uprchlo do Maďarska, nebo popřelo svoji původní národnost a prohlásilo se za „Čechoslováky“. Proto populační růst ve skutečnosti představoval 58 436 nově usazených obyvatel Bratislavy nebo se jednalo o lidi, kteří před rokem 1930 změnili národnost.

Etnické složení

Zákaz maďarštiny, němčiny a jidiš a odstranění veřejných nápisů v těchto jazycích na základě nařízení ministra pražské vlády s plnou mocí pro správu Slovenska, Vavro Šrobára, potlačování činnosti a uzavření kulturních a vědeckých institucí těchto národností, hromadné držení rukojmí nebo střelba do demonstrantů dne 12. února 1919, při které bylo zabito devět lidí a dvacet osm jich bylo vážně zraněno, to všechno mělo vést k radikální změně v etnickém složení Bratislavy. Zároveň se zastrašováním přišla také likvidace „charakteristických městských a církevních znaků, které odkazovaly na uherskou a habsburskou nadvládu, maďarskou, německou a židovskou etnickou příslušnost a kult Panny Marie“. Již v letech 1918 a 1919 čeští legionáři zničili nebo nevratně poškodili jezdeckou sochu Marie Terezie, Železného vojáka, bustu archiváře města Jánose Batka, portréty sv. Zity, sv. Alžběty a sv. Jana v životní velikosti a také reliéfy zobrazující Františka Josefa a starostu Henrika Justiho. Stejný osud potkal ve stejné době také desítky vitráží od Miksy Rótha, erby, téměř třicet pamětních sloupů (např. Esterházyho maják) a několik pamětních desek, včetně desek připomínajících básníka Sándora Petőfiho, romanopisce Móra Jókaiho a oběti války za nezávislost v roce 1848, Pála Rázgy a György Petőcze.

Esterházyho maják

Socha Petőfiho a Ganymédova kašna

Jezdecká socha Marie Terezie

Socha starosty Henrika Justiho

Železný voják

Dr. Viktor Duschek, první československý starosta města, v roce 1921 už nenechal sochy ničit, nařídil pouze odstranění některých z nich. V té době z města odvezli sochu Sándora Petőfiho (Béla Radnai), reliéf, který zobrazoval modlící se královnu Alžbětu (Alajos Rigele), sochy dramatiků Mihálye Vörösmartyho, Józsefa Katona, Ference Liszta, Goetha a Shakespeara (Theodor Friedl) z průčelí Městského divadla a také Ganymédovu kašnu, která stávala před divadlem (Tilgner Viktor). (Petőfi, kašna a sochy z divadla se později vrátily na své původní místo.)

Město, jehož populace tak náhle vzrostla a které bylo sice hlavním městem národa, ale postrádalo jeho charakter nebo vzhled, představovalo novou náročnou výzvu z hlediska urbanistiky, logistiky a bytové výstavby. V období duální monarchie (1867-1918) existovalo ve skutečnosti nepsané pravidlo, že uznávanou podobu metropole měla pouze ta osídlení, která opravdu fungovala jako centra regionů a byla vysoce industrializovaná, měla rozvinutou dopravu a hodně obyvatel (např. Praha, Brno, Lvov, Terst, Lublaň, Záhřeb, Sarajevo), na rozdíl od menších regionálních center, jako jsou Černovice, Opava, Split, Innsbruck nebo Bregenz, jejichž obyvatelstvo bylo mnohem méně početné.

Městské centrum Pozsony v roce 1912 (kliknutím zobrazíte celou mapu). Nalevo hradní návrší, napravo místa, kde se nachází většina výše i níže uvedených památek a budov.

Metropole Bratislava?

První plán Bratislavy, „který se může pochlubit novými bulváry a promenádami, artikulovanými reprezentativnějšími a honosnějšími veřejnými budovami“ nevznikl kvůli přílišné spořivosti Prahy v této době, ale až v roce 1929, posledním roce, kdy úřad starosty zastával Ľudovít Okánik. Celostátní soutěž vyhlášenou toho roku vyhrálo trio Juraj Tvarožek, Alois Dryák a Karel Chlumecký proti ostatním silným soupeřům, včetně Fredericka Weinwurma a Ignáce Vécseie. Koncepce vítězného návrhu nebyla ale ve své podstatě nijak nová. Protože rozvoj Bratislavy přirozeně omezovaly Malé Karpaty a rakouská hranice na západě a Dunaj a maďarská hranice na jihu, mohla se metropole rozšiřovat pouze směrem na sever a východ podél ulic Kereszt (dnešní Krížna), Ország (dnešní Radlinského), Récsei (dnešní Račianská) a Nagyszombati (dnešní Trnavská). Moderní městská část nazvaná Nové Mesto, plánovaná okolo nového železničního nádraží a s centrálním bulvárem po obvodu, se velmi podobala Novému Bělehradu, který se v té době skutečně budoval na okraji města Zimony/Zemun v regionu na jihu Maďarska přiděleném Srbsku. (Plán se nakonec neuskutečnil kvůli převzetí moci komunisty.)

Pozsony v roce 1910

Alfréd Forbát (Fred) a Akay …?

Juraj Tvarožek, Alois Drvák a Karel Chlumecký

Alois Balán a Jiří Grossmann

Architektonický a urbanistický život se ale v Bratislavě během prvního desetiletí po změně režimu samozřejmě nezastavil. Již v roce 1921 se objevily první budovy českých a později i slovenských architektů, kteří svá díla vytvářeli ve stylu funkcionalismu a „rondokubismu“, prohlášeného za „československý národní styl“. I dnes se tato díla oficiálně považují za ikony města. Ve 20.letech 20. století byly slavnostně uvedeny do provozu kino YMCA v ulici Sánc (dnešní Šancové ulici) (Alois Balan – 1921), kondominium JESPER v ulici Preyss Kristóf (dnešní Heydukově ulici) (Klement Šilinger – 1923) a také pětipodlažní bytový dům vysokého standardu v ulici Kempelena Farkase (dnešní Klemensově ulici) (Jindřich Merganc – 1924). V této době se také dokončilo relativně rozlehlé sídliště pro české legionáře podél ulice Récsei (dnešní Račianské ulice) (Dušan Jurkovič – 1924); pět vil určených pro politiky v ulici Csalogányvölgyi (dnešní ulici Slávičia) (Dušan Jurkovič – 1924); budova Tátra Bank na náměstí Vásár (dnešním náměstí SNP) (Milan Michal Harminc – 1925) a Slovenské národní muzeum na promenádě Justi (dnešním Vajanského nábřeží) (Milan Michal Harminc – 1928).

Rozvoj „Metropole Bratislava“ pokračoval i ve 30. letech 20. století. V této dekádě došlo k propojení a rozšíření hotelů Savoy, Palugyay a Carlton na náměstí Séta, později Náměstí Lajose Kossutha (dnešním Hviezdoslavově náměstí) (Milan Michal Harminc – 1930); na Náměstí Lajose Nagye (dnešním Hurbanově náměstí) byl slavnostně otevřený palác Baťa (Vladimír Karfík – 1931) a na ulici Honvéd (dnešní Legionárské ulici) zase luteránský kostel (Milan Michal Harminc – 1932). Řada pokračovala vysokopodlažními budovami, jako byly dům Schön v ulici Magyar, později Széplak (dnešní Obchodné ulici) (Ignác Vécsei – 1934), pasáž Royko (Ernst Steiner – 1932), dům Manderla na náměstí Vásár (dnešním náměstí SNP) (Christian Ludwig, Emerich Spitzer, Augustín Danielis – 1935) a Justiční palác na ulici Kertész (dnešní Záhradnícke ulici) (Alexander Skutecký – 1937).

Slovenská národní banka, Emil Belluš, 1939

Justiční palác, Alexander Skutecký

Dům Manderla, Christian Ludwig, 1935

Územní plán připravený státním aparátem klerofašistické první Slovenské republiky, vyhlášené v roce 1939, měl však mnohem grandióznější ambice, což dobře dokládá nařízení prezidenta Josefa Tisa, podle kterého se ve městě směly stavět pouze takové budovy, které by dostály duchu děl Alberta Speera v Berlíně a Marcella Piacentiniho v Římě. V těchto letech se již „v nacistickém duchu“ postavila Národní banka na ulici Baross Gábor (dnešní Štúrová) (Emil Belluš – 1939), ústředí Union Banky v ulici Grössling (dnešní Grösslingová) (Ernst Steiner – 1944), kancelářská budova Karpatoněmecké strany a Spišskoněmecké strany na náměstí Marhavásár (dnešní Odborárské námestie), která byla později stržena, a nové sídliště pro pracující vedle továrny Dynamite Nobel (Julius Ernst Sporzon – 1942). Podle stejné koncepce se plánovala i vládní čtvrť na Esterházyho náměstí (dnešní Námestie) a v jeho okolí, jejíž základy byly položeny po zvolení prezidenta Tisa. V době od vyhlášení vítězů mezinárodní soutěže v roce 1943 (1. Josef Gočár, 2. Siegfried Theiss a Hans Jaksch, 3. Ernesto La Padula a Alberto Libera) do příjezdu Rudé armády se však postavila pouze budova Ministerstva vnitra na rohu ulice.

Strhněte Bratislavský hrad!

Největším urbanistickým snem nacistického Slovenska, zformulovaným v roce 1941, byla výstavba rozsáhlého univerzitního kampusu, který by se rozkládal na celém hradním návrší v Bratislavě. Již v roce 1465 chtěl král Matyáš nechat v Pozsony postavit „Academii Istropolitanu“, ale první skutečná univerzita byla otevřená až za vlády císaře Josefa II. v roce 1784. V roce 1912 byla pojmenovaná po královně Alžbětě. I když se po mírové smlouvě v roce 1920 univerzita a vyučující přesunuli do Pécse na jihu Maďarska, nově vyhlášený Slovenský stát měl už v té době dojem, že v Bratislavě zůstalo příliš málo univerzitních budov.

Aldo Lucchini a Giuseppe Pasqui 1941

Heinrich J. Roth a Max-Werner Tornack 1941

Franz Kreuzer a Hans Drassler 1941

Z pohledu Slovenska byla demolice hradu a celková přestavba hradního návrší dokonalá myšlenka, protože tato památka, ikonický bod v krajině města, chátrala přesně 130 let. Dodnes není jasné, proč při požáru, který vypukl 28. května 1811, shořel celý hrad a dalších 82 domů, když hořet začalo v zimní jízdárně pevnosti. Částečnou rekonstrukci, zejména přestavbu Korunní věže a Zikmundovy brány, již dříve navrhoval archivář města János Batka a také starostové Henrik Justi, Mór Gottl a Tivadar Brolly, ale po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 chtěli obyvatelé vnímat symbol svého města raději jako romantickou anglickou zahradu rozprostírající se v jeho centru než pevnost symbolizující vojenskou slávu. Slovenští politikové na začátku 40. let 20. století horovali pro demolici hradu nejenom kvůli jeho život ohrožujícímu stavu; přáli si také, aby se odstranil symbol maďarského, habsburského a feudálního útlaku.

Do mezinárodní architektonické soutěže vyhlášené v roce 1941 bylo zasláno dvacet čtyři plánů. Kromě Slováků se soutěže zúčastnili pouze italští a němečtí architekti (za předpokladu, že Protektorát Čechy a Morava považujeme za součást Německé říše). Všechny plány, s výjimkou čtyř (které navrhli Lucchini a Pasqui, Roth a Tornack, Dušan Jurkovič a Emil Belluš), počítaly s demolicí paláce, aby bylo možné pohodlně „rozmístit“ školní budovy Univerzity Komenského po hradním návrší a koleje s kampusem na jeho úpatí. Soutěž vyhráli italští architekti Ernesto La Padula a jeho bratr Attilio La Padula, autoři návrhů univerzitního kampusu a rezidenční a obchodní čtvrti E.U.R. v Římě. Druhé místo získali Němci Franz Kreuzer a Hans Drassler a třetí připadlo slovenskému architektovi maďarského původu Emilu Bellušovi. S terénními úpravami se začalo v roce 1942. Válka je ale brzy přerušila.

Pozsony 1914

Ernesto La Padula a Attilio La Padula 1941

Dobří komunisti, špatní komunisti

Pokud jde o další osudy Bratislavského hradu, stojí za povšimnutí, že se po 2. světové válce podařilo malíři Janko Alexymu a českému architektovi Alfredu Pifflovi přesvědčit pražské a bratislavské komunisty, aby význačná památka zůstala oproti původním plánům stát a prošla rekonstrukcí, po jejímž ukončení by až 80 % tvořila „autenticky vyhlížející napodobenina“ neboli replika hradu. Zatímco stavební práce probíhající v letech 1953 až 1968 v Bratislavě vrátily hradu po 157 letech, kdy byl v troskách, jeho původní velkolepost, královský hrad v Budě, který přežil 2. světovou válku v mnohem lepším stavu, maďarští soudruzi zcela zničili kvůli „jeho minulosti evokující nadvládu Habsburků a Horthyho“.