Fašistický univerzitní kampus v Bratislavě, 1941

Bratislava, Preßburg, Pozsony, město tří jazyků. Hrad a Katedrála sv. Martina

Na maďarsky psaném blogu Falanszter, jedinečném online periodiku, které přináší zevrubné články o totalitních architektonických utopiích 20. století, právě vyšla vynikající studie o málo známých plánech fašistického Slovenského státu (1939-1944) na výstavbu monumentálního univerzitního kampusu ve stylu italské fašistické architektury. Měl stát v centru Bratislavy, na místě tisíciletí starého královského hradu. Článek, který jsme sdíleli na facebookové stránce río Wang, vzbudil živý zájem u čtenářů ze Slovenska. Přáli si, aby vyšel v překladu, proto vám jej zde ve spolupráci s autorem blogu, Levente Jamrikem, nabízíme.

Snem nacistů na Slovensku byla Bratislava, ve které by žil milión obyvatel. Aby jej mohli uskutečnit, plánovali velké přesuny. Místo hradu měla stát Univerzita Komenského, komplex budov ve stylu nacistické architektury.

Pozsonský hrad v roce 1912 a Univerzita Komenského, která měla být postavena podle plánů Ernesta La Paduly (1941) na jeho místě

Ve velkém nebo v malém?

Pozsony – jak se město nazývalo, než se stalo v roce 1919 hlavním městem Slovenska a při té příležitosti se také přejmenovalo a začalo místo původního slovenského Prešporku prosazovat název Bratislava – bylo v letech 1526 až 1784 nejenom hlavním městem historického Uherska, ale v období od roku 1435 do roku 1848 také šestnáctkrát sídlem Uherského parlamentu. Přestože od roku 1840 počet obyvatel na břehu Labe rostl ročně o 1,75 %, žilo zde podle sčítání lidu z roku 1910 „pouze“ 78 223 osob, což nebylo v porovnání s jinými městy v Uhersku nic mimořádného. V druhé části duální monarchie (1867-1918) tak bylo Pozsony spíše stagnujícím historickým sídlem než dynamicky se rozvíjejícím regionálním centrem. Zdůraznila to i skutečnost, že město bylo „až“ šestým největším (po Budapešti, Szegedu, Szabadce/Subotici, Debrecínu a Záhřebu) v Uherském království.

Po změně režimu v roce 1919 dostalo město v životě Československé republiky ústřední roli. Za rychlým nárůstem počtu obyvatel ve „východní metropoli“ nového státu (a po roce 1939 hlavním městě nacistického Slovenska) lze vysledovat tři demografické faktory: relativně vysoký přirozený růst populace, plánované rozsáhlé usazování slovenských, českých a moravských obyvatel ve městě a vysoký počet vojáků Československé armády, kteří zde měli posádku. Při sčítání lidu v roce 1919 tak bylo zjištěno, že v Bratislavě žije 83 200 obyvatel, při prvním československém sčítání lidu v roce 1921 to bylo 93 189 obyvatel a v roce 1930 již 123 844 osob. V průběhu 12 let po změně režimu 26 % obyvatelstva (12 815 lidí) buďto uprchlo do Maďarska, nebo popřelo svoji původní národnost a prohlásilo se za „Čechoslováky“. Proto populační růst ve skutečnosti představoval 58 436 nově usazených obyvatel Bratislavy nebo se jednalo o lidi, kteří před rokem 1930 změnili národnost.

Etnické složení

Zákaz maďarštiny, němčiny a jidiš a odstranění veřejných nápisů v těchto jazycích na základě nařízení ministra pražské vlády s plnou mocí pro správu Slovenska, Vavro Šrobára, potlačování činnosti a uzavření kulturních a vědeckých institucí těchto národností, hromadné držení rukojmí nebo střelba do demonstrantů dne 12. února 1919, při které bylo zabito devět lidí a dvacet osm jich bylo vážně zraněno, to všechno mělo vést k radikální změně v etnickém složení Bratislavy. Zároveň se zastrašováním přišla také likvidace „charakteristických městských a církevních znaků, které odkazovaly na uherskou a habsburskou nadvládu, maďarskou, německou a židovskou etnickou příslušnost a kult Panny Marie“. Již v letech 1918 a 1919 čeští legionáři zničili nebo nevratně poškodili jezdeckou sochu Marie Terezie, Železného vojáka, bustu archiváře města Jánose Batka, portréty sv. Zity, sv. Alžběty a sv. Jana v životní velikosti a také reliéfy zobrazující Františka Josefa a starostu Henrika Justiho. Stejný osud potkal ve stejné době také desítky vitráží od Miksy Rótha, erby, téměř třicet pamětních sloupů (např. Esterházyho maják) a několik pamětních desek, včetně desek připomínajících básníka Sándora Petőfiho, romanopisce Móra Jókaiho a oběti války za nezávislost v roce 1848, Pála Rázgy a György Petőcze.

Esterházyho maják

Socha Petőfiho a Ganymédova kašna

Jezdecká socha Marie Terezie

Socha starosty Henrika Justiho

Železný voják

Dr. Viktor Duschek, první československý starosta města, v roce 1921 už nenechal sochy ničit, nařídil pouze odstranění některých z nich. V té době z města odvezli sochu Sándora Petőfiho (Béla Radnai), reliéf, který zobrazoval modlící se královnu Alžbětu (Alajos Rigele), sochy dramatiků Mihálye Vörösmartyho, Józsefa Katona, Ference Liszta, Goetha a Shakespeara (Theodor Friedl) z průčelí Městského divadla a také Ganymédovu kašnu, která stávala před divadlem (Tilgner Viktor). (Petőfi, kašna a sochy z divadla se později vrátily na své původní místo.)

Město, jehož populace tak náhle vzrostla a které bylo sice hlavním městem národa, ale postrádalo jeho charakter nebo vzhled, představovalo novou náročnou výzvu z hlediska urbanistiky, logistiky a bytové výstavby. V období duální monarchie (1867-1918) existovalo ve skutečnosti nepsané pravidlo, že uznávanou podobu metropole měla pouze ta osídlení, která opravdu fungovala jako centra regionů a byla vysoce industrializovaná, měla rozvinutou dopravu a hodně obyvatel (např. Praha, Brno, Lvov, Terst, Lublaň, Záhřeb, Sarajevo), na rozdíl od menších regionálních center, jako jsou Černovice, Opava, Split, Innsbruck nebo Bregenz, jejichž obyvatelstvo bylo mnohem méně početné.

Městské centrum Pozsony v roce 1912 (kliknutím zobrazíte celou mapu). Nalevo hradní návrší, napravo místa, kde se nachází většina výše i níže uvedených památek a budov.

Metropole Bratislava?

První plán Bratislavy, „který se může pochlubit novými bulváry a promenádami, artikulovanými reprezentativnějšími a honosnějšími veřejnými budovami“ nevznikl kvůli přílišné spořivosti Prahy v této době, ale až v roce 1929, posledním roce, kdy úřad starosty zastával Ľudovít Okánik. Celostátní soutěž vyhlášenou toho roku vyhrálo trio Juraj Tvarožek, Alois Dryák a Karel Chlumecký proti ostatním silným soupeřům, včetně Fredericka Weinwurma a Ignáce Vécseie. Koncepce vítězného návrhu nebyla ale ve své podstatě nijak nová. Protože rozvoj Bratislavy přirozeně omezovaly Malé Karpaty a rakouská hranice na západě a Dunaj a maďarská hranice na jihu, mohla se metropole rozšiřovat pouze směrem na sever a východ podél ulic Kereszt (dnešní Krížna), Ország (dnešní Radlinského), Récsei (dnešní Račianská) a Nagyszombati (dnešní Trnavská). Moderní městská část nazvaná Nové Mesto, plánovaná okolo nového železničního nádraží a s centrálním bulvárem po obvodu, se velmi podobala Novému Bělehradu, který se v té době skutečně budoval na okraji města Zimony/Zemun v regionu na jihu Maďarska přiděleném Srbsku. (Plán se nakonec neuskutečnil kvůli převzetí moci komunisty.)

Pozsony v roce 1910

Alfréd Forbát (Fred) a Akay …?

Juraj Tvarožek, Alois Drvák a Karel Chlumecký

Alois Balán a Jiří Grossmann

Architektonický a urbanistický život se ale v Bratislavě během prvního desetiletí po změně režimu samozřejmě nezastavil. Již v roce 1921 se objevily první budovy českých a později i slovenských architektů, kteří svá díla vytvářeli ve stylu funkcionalismu a „rondokubismu“, prohlášeného za „československý národní styl“. I dnes se tato díla oficiálně považují za ikony města. Ve 20.letech 20. století byly slavnostně uvedeny do provozu kino YMCA v ulici Sánc (dnešní Šancové ulici) (Alois Balan – 1921), kondominium JESPER v ulici Preyss Kristóf (dnešní Heydukově ulici) (Klement Šilinger – 1923) a také pětipodlažní bytový dům vysokého standardu v ulici Kempelena Farkase (dnešní Klemensově ulici) (Jindřich Merganc – 1924). V této době se také dokončilo relativně rozlehlé sídliště pro české legionáře podél ulice Récsei (dnešní Račianské ulice) (Dušan Jurkovič – 1924); pět vil určených pro politiky v ulici Csalogányvölgyi (dnešní ulici Slávičia) (Dušan Jurkovič – 1924); budova Tátra Bank na náměstí Vásár (dnešním náměstí SNP) (Milan Michal Harminc – 1925) a Slovenské národní muzeum na promenádě Justi (dnešním Vajanského nábřeží) (Milan Michal Harminc – 1928).

Rozvoj „Metropole Bratislava“ pokračoval i ve 30. letech 20. století. V této dekádě došlo k propojení a rozšíření hotelů Savoy, Palugyay a Carlton na náměstí Séta, později Náměstí Lajose Kossutha (dnešním Hviezdoslavově náměstí) (Milan Michal Harminc – 1930); na Náměstí Lajose Nagye (dnešním Hurbanově náměstí) byl slavnostně otevřený palác Baťa (Vladimír Karfík – 1931) a na ulici Honvéd (dnešní Legionárské ulici) zase luteránský kostel (Milan Michal Harminc – 1932). Řada pokračovala vysokopodlažními budovami, jako byly dům Schön v ulici Magyar, později Széplak (dnešní Obchodné ulici) (Ignác Vécsei – 1934), pasáž Royko (Ernst Steiner – 1932), dům Manderla na náměstí Vásár (dnešním náměstí SNP) (Christian Ludwig, Emerich Spitzer, Augustín Danielis – 1935) a Justiční palác na ulici Kertész (dnešní Záhradnícke ulici) (Alexander Skutecký – 1937).

Slovenská národní banka, Emil Belluš, 1939

Justiční palác, Alexander Skutecký

Dům Manderla, Christian Ludwig, 1935

Územní plán připravený státním aparátem klerofašistické první Slovenské republiky, vyhlášené v roce 1939, měl však mnohem grandióznější ambice, což dobře dokládá nařízení prezidenta Josefa Tisa, podle kterého se ve městě směly stavět pouze takové budovy, které by dostály duchu děl Alberta Speera v Berlíně a Marcella Piacentiniho v Římě. V těchto letech se již „v nacistickém duchu“ postavila Národní banka na ulici Baross Gábor (dnešní Štúrová) (Emil Belluš – 1939), ústředí Union Banky v ulici Grössling (dnešní Grösslingová) (Ernst Steiner – 1944), kancelářská budova Karpatoněmecké strany a Spišskoněmecké strany na náměstí Marhavásár (dnešní Odborárské námestie), která byla později stržena, a nové sídliště pro pracující vedle továrny Dynamite Nobel (Julius Ernst Sporzon – 1942). Podle stejné koncepce se plánovala i vládní čtvrť na Esterházyho náměstí (dnešní Námestie) a v jeho okolí, jejíž základy byly položeny po zvolení prezidenta Tisa. V době od vyhlášení vítězů mezinárodní soutěže v roce 1943 (1. Josef Gočár, 2. Siegfried Theiss a Hans Jaksch, 3. Ernesto La Padula a Alberto Libera) do příjezdu Rudé armády se však postavila pouze budova Ministerstva vnitra na rohu ulice.

Strhněte Bratislavský hrad!

Největším urbanistickým snem nacistického Slovenska, zformulovaným v roce 1941, byla výstavba rozsáhlého univerzitního kampusu, který by se rozkládal na celém hradním návrší v Bratislavě. Již v roce 1465 chtěl král Matyáš nechat v Pozsony postavit „Academii Istropolitanu“, ale první skutečná univerzita byla otevřená až za vlády císaře Josefa II. v roce 1784. V roce 1912 byla pojmenovaná po královně Alžbětě. I když se po mírové smlouvě v roce 1920 univerzita a vyučující přesunuli do Pécse na jihu Maďarska, nově vyhlášený Slovenský stát měl už v té době dojem, že v Bratislavě zůstalo příliš málo univerzitních budov.

Aldo Lucchini a Giuseppe Pasqui 1941

Heinrich J. Roth a Max-Werner Tornack 1941

Franz Kreuzer a Hans Drassler 1941

Z pohledu Slovenska byla demolice hradu a celková přestavba hradního návrší dokonalá myšlenka, protože tato památka, ikonický bod v krajině města, chátrala přesně 130 let. Dodnes není jasné, proč při požáru, který vypukl 28. května 1811, shořel celý hrad a dalších 82 domů, když hořet začalo v zimní jízdárně pevnosti. Částečnou rekonstrukci, zejména přestavbu Korunní věže a Zikmundovy brány, již dříve navrhoval archivář města János Batka a také starostové Henrik Justi, Mór Gottl a Tivadar Brolly, ale po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 chtěli obyvatelé vnímat symbol svého města raději jako romantickou anglickou zahradu rozprostírající se v jeho centru než pevnost symbolizující vojenskou slávu. Slovenští politikové na začátku 40. let 20. století horovali pro demolici hradu nejenom kvůli jeho život ohrožujícímu stavu; přáli si také, aby se odstranil symbol maďarského, habsburského a feudálního útlaku.

Do mezinárodní architektonické soutěže vyhlášené v roce 1941 bylo zasláno dvacet čtyři plánů. Kromě Slováků se soutěže zúčastnili pouze italští a němečtí architekti (za předpokladu, že Protektorát Čechy a Morava považujeme za součást Německé říše). Všechny plány, s výjimkou čtyř (které navrhli Lucchini a Pasqui, Roth a Tornack, Dušan Jurkovič a Emil Belluš), počítaly s demolicí paláce, aby bylo možné pohodlně „rozmístit“ školní budovy Univerzity Komenského po hradním návrší a koleje s kampusem na jeho úpatí. Soutěž vyhráli italští architekti Ernesto La Padula a jeho bratr Attilio La Padula, autoři návrhů univerzitního kampusu a rezidenční a obchodní čtvrti E.U.R. v Římě. Druhé místo získali Němci Franz Kreuzer a Hans Drassler a třetí připadlo slovenskému architektovi maďarského původu Emilu Bellušovi. S terénními úpravami se začalo v roce 1942. Válka je ale brzy přerušila.

Pozsony 1914

Ernesto La Padula a Attilio La Padula 1941

Dobří komunisti, špatní komunisti

Pokud jde o další osudy Bratislavského hradu, stojí za povšimnutí, že se po 2. světové válce podařilo malíři Janko Alexymu a českému architektovi Alfredu Pifflovi přesvědčit pražské a bratislavské komunisty, aby význačná památka zůstala oproti původním plánům stát a prošla rekonstrukcí, po jejímž ukončení by až 80 % tvořila „autenticky vyhlížející napodobenina“ neboli replika hradu. Zatímco stavební práce probíhající v letech 1953 až 1968 v Bratislavě vrátily hradu po 157 letech, kdy byl v troskách, jeho původní velkolepost, královský hrad v Budě, který přežil 2. světovou válku v mnohem lepším stavu, maďarští soudruzi zcela zničili kvůli „jeho minulosti evokující nadvládu Habsburků a Horthyho“.