Diyarbakır a Dengbêjský dům

Původně publikováno v češtině, ve vidaní ze 14. listopadu 2019 His Voice. Přeložil Petr Ferenc

Prozkoumáváme Sur, starou čtvrť hradbami obehnaného města Diyarbakır, a nalézáme labyrint úzkých uliček obklopených černými čedičovými zdmi s tu a tam proraženými okny a dveřmi vedoucími do nepoznatelných dvorů a útočišť domácího života. Nehybné horké nebe vrhá do úžin proudy oslepujícího světla, zářivé paprsky bodají, jako by byly hmatatelné. Červencové teploty překračují čtyřicítku a sebemenší stín je vítaným vysvobozením.

Uličky se zdánlivě donekonečna dělí a větví a z těch širších se klikatěním a zatáčkami po chvíli stávají vlásečnice. Jsou dlážděné kameny nepravidelných tvarů, a kde kameny chybějí, je vidět ostrůvky ušlapané hlíny, a i když některé úseky vypadají dočista opuštěně, po zmíněné trojici tvrdých povrchů se jako letící ptáci či pobíhající ještěrky linou, klouzají a otírají hlasy neviditelných lidí zpoza zdí. Otevřenými dveřmi a okny je slyšet hovor: matky domlouvají neposlušným dětem, strozí manželé hubují hašteřivé ženy, děti se perou o oblíbenou hračku, staří pánové probírají stav světa.


Postupně těm cizím místům přivykáme, poodhalujeme tajemství lokálních společenských interakcí, četné zatáčky a křížení ulic začínají dávat smysl a my si všímáme podrobností, jež je možné označit za typické. Tu starý nápis praví, že ten, kdo zde žil, vykonal pouť do Mekky, jinde ve zvětralém kameni vidíme zbytek vyryté dekorace již zapomenutého významu. Hlavice mramorového sloupu slouží k posezení, jiná, otočená na bok, jako schod k domovním dveřím; díra ve zdi je vyspravena fragmentem terakotové výzdoby z mešity.

Za několika rohy potkáváme lidi: stojí, chodí, nakupují, hovoří. Na ulici se děje to, co se patrně děje na každé ulici světa. Hluční kluci si v hlíně hledají místečka ke hře nebo hulákají na celé ulice a honí se s klacky v rukou. Ženy obtěžkané nákupními taškami vedou za ruce živé, rozjařené děti. Staří pánové sedí na schodech domů a radí mladším mužům, co je třeba a jak na to. Ženy a dívky sedí kolem velkých mis, loupají zeleninu nebo přebírají fazole, zatímco další muži sedí pospolu, kouří a hloubají. A pozorují. Kolem projíždějí vozíky a káry; melouny obtěžkaný prodavač ovoce vyvolává svou nabídku, z domu vychází žena a vybírá si z jeho zboží. Všude jsou toulavé kočky, nebojí se, a pokud si je přivoláte, dychtivě dojdou až k vám.


Na každém kroku nás sledují zvídavé, obezřetné oči. Interakce s lidmi, pokud jim nejsme zcela lhostejní, jsou přátelské a vstřícné. Můj přítel se zastavuje, aby si otevřeným oknem dílny vyfotil pekaře připravující chléb. Zdá se, že je ta pozornost těší. A než nám dovolí odejít, dostaneme čerstvý teplý bochník – jen tak zadarmo.

Jedna z mešit právě svolává věřící, muži a chlapci se scházejí a usedají na kamenné lavice kolem kruhu vodovodních kohoutků. Zouvají se, myjí se za ušima, myjí si krk, ruce, nohy mezi prsty, podnikají zkrátka rituální očistu před vstupem do svatyně. Někteří již kráčejí dovnitř, slunce zapadá a namodralé venkovní světlo je probodáváno zevnitř se linoucím světlem medovým. Pilné včelky se vracejí do sladké náruče domova a na okamžik jsou jako jedno tělo spojeny s něčím větším, než jsou ony samy. I když nejste věřící, je to silný pocit.


Ocitáme se na hlavní ulici Gazi Caddesi, která Sur protíná. Lidé se po chodnících motají v protijdoucích a chaotických houfech, zkoumají vyložené zboží. Ke koupi je lákají nejrůznější druhy ovoce a melounů, masově vyráběná obuv a laciné hračky, kuchyňské náčiní, čajové i kávové sady. Kluci prodávají vařené sladké kukuřičné klasy nebo z kovových nádob nabízejí zmrzlinu. Narážíme na velkolepý vstup do zrekonstruovaného karavanseráje Tarihi Hasan Paşa Hanı, který byl proměněn ve veřejný prostor plný obchodů, čajoven a restaurací. Zastavíme se a obdivujeme starožitnosti ve výloze malého obchůdku a brzy nás zdraví mladší muž s širokým úsměvem, který vyběhl ze dveří nabídnout své služby. Po chvíli nás zve dál a rozhovor se z obchodního brzy mění v osobní. Ptáme se, zda by nevěděl, kde slyšet místní hudbu. Nadšeně odpovídá, že máme jít do Dengbêj House, kde se předvádí kurdská tradice dengbêj, tedy druh lidové hudby a orální literatury zachycující život Kurdů od dávných dob po současnost.

Máme štěstí; dnes večer se hraje. Tiše otvíráme velké dřevěné dveře, zpoza nichž se line silný, jasný hlas zpívající v dengbêjském a capella stylu, a vcházíme do místnosti se sezením podél všech čtyř stěn a všelijak rozházenými stolečky. Všichni nás vítají úsměvy a hlavní zpěvák mi kyne, abych šel k němu a usedl po jeho boku v čele místnosti, vedle tří zpěváků, kteří postupně také budou bavit shromážděné svým umem. Usedám tedy vedle hlavního zpěváka, muž s tácem přede mě staví sklenku čaje, a zapínám nahrávání.